příběh I.část

12. října 2006 v 14:05 | neznámý |  články
I. Dopadla. Její odkrvené srdce, stažené v systole, se neutrhlo od aorty, takže žila ještě několik dlouhých minut poté, co v jejích uších dozněl ten zvláštní zvuk praskotu lámaných kostí. Nechápavě hleděla na své pádem zpřerážené údy, ze kterých trčely, podobny kárajícímu ukazovátku přísného a nesmlouvavého učitele, ostré pahýly kostí vyhřezlé skrz svalstvo a kůži ven z jejího těla rozechvělého úchvatným letem prázdnotou. Najednou chtěla žít. Začít znovu. Utéct sama před sebou z tohoto prokletého místa. Prchnout a oddělit se navždy od své mladickou nerozumností zpackané minulosti. Veškerou svou silou se vzepřela. Nic. Jako motýl přilepený pestrobarevnými křídly na lepkavou mucholapku. Vůbec nic. Pokud neuteče, věděla, že bude následovat něco strašného. A ona se nemohla ani zvednout, natožpak běžet o závod, který právě prohrála. Nemohla nic víc, než se v hrozné bezmocnosti dívat na své tělo, jehož se stala vrahem. Stála nad sebou, v zoufalé nemohoucnosti utéct před svým hrůzným činem, co právě spáchala na sobě samé. Že byla donucena? A čím prosím tě holka? Ozval se její vnitřní hlas svou první jízlivou výčitkou. Ty další v nekonečné řadě uzavírající se do kruhu měly teprve přijít. A pak jí sevřela do svých spárů ta šílená bolest. Když už nejde utéct, tak aspoň dýchat..! Dýchat je žít. Několik zlámaných žeber jí prořízlo pohrudnici i bránici. Pneumotorax. Slyšela sebe samu, jak sípavě škytajíc lapá po dechu. Každý pokus o nádech byl o to silnější, oč byl slabší jeho výsledek. Plíce se jí v hrudním koši oddělovaly od vnitřních stěn a scvrkávaly se tlakem vzduchu pronikajícího zvenčí do dutiny, až z nich nakonec zbyly dva, úlomky žeber rozpíchané svraštělé vaky chvějící se zoufalstvím. Bezmocnost. Po ňadrech i z úst, které tolik toužily po líbání a milování jí stékaly hrozny bublinek rudé pěny prýštící za pískotu z vnitřních ran. Vzpomněla si, jak se naposledy koupala, ponořujíc se do napěněné vany vonící jasmínovými květy. Pocit, že tuhle v okolním sychravém vzduchu pozvolna neúprosně chladnoucí žlučovitě svíravě nahořklou a zároveň odporně nasládle krvavou koupel si napustila sama a z vlastní vůle, jí zaplavil další vlnou bezmocnosti. Chtěla křičet. Volat o pomoc. Kohokoliv. V puse jí chroupaly roztříštěné zuby. Překousnutým jazykem nešlo polykat vzlyky tonoucí v přívalu hnusně sladko slaných krvavých slz. Její žaludek v křeči vyvrhl natrávené zbytky poslední večeře od maminky. Ležela v nich v bezmoci, jako tenkrát, když byla malá a dostala vysoké horečky. Mami! Ach maminko, kde jsi?! Teď však tu nebyl nikdo, kdo by starostlivě a s mateřskou pečlivostí omyl a osušil nemocné děvčátko od jejích vlastních zvratků. Tisknoucí se nával té zvláštní hučící bolesti, jí začal prosakovat skrz naskrz, jako žíravina uvědomění si podstaty a důsledků sebevraždy, co právě spáchala. Vyprahlost rozpraskaných rtů žíznících po životě, která jí skrz naskrz prostupovala, byla však pouhým slabým odvarem té bezedné propasti úplné a dokonalé bezmocnosti, vyvolané prostinkou a jednoduchou touhou žít. Přáním všech živých tvorů. Žít dál, ať už jakkoliv, ale žít? Mami! Tati! Než její mlaďoučké tělo v počátku rozkvětu života přikryla mrazivá smrt svým tíživým sivým a mlhavým pláštěm, viděla sebe samu jako malého kojenečka sajícího mámě z prsu mateřské mléko. Pojednou si s hrůzou uvědomila, že z jejích doposud panenských ňader, díky jejímu právě vykonanému rozhodnutí, nebude moci již nikdy více žádné děťátko sát životadárnou tekutinu. Že ten krásný pocit dětských úst na narůžovělých bradavkách mlékem nalitých ňader, co denně prožívají kojící maminky jí zůstane navždy odepřen. Ne, to ne! Chtěla se vrátit na začátek. Ale to už nemohla. Jednu jedinou zápalku plaménku života, kterou dostala do vínku a jenž si sfoukla v záchvatu pomíjivého osamocení a chvilkového pocitu bezvýchodnosti, nelze nikdy zažehnout podruhé. Nemohla totiž už vůbec nic. V určitém smyslu ani odejít tam, kde není bolest, samota ani smutek. A to ještě v tuto chvíli netušila, že její hvězdu, o níž se domnívala po celou tu dobu svého kratičkého života, že svítí bez povšimnutí, sledují už od jejího početí v mámině lůnu důvěrně známé oči. A nejen jedny. Těch očí tu byl bezpočet. Jen ona je po celých těch patnáct let svého života neviděla. Nebo jejich jsoucnost tvrdošíjně odmítala a nechtěla si ji připustit? Protože pak by se z hrůzou a odporem musela smát sama sobě i svým představám? Ty oči hleděly na ní i na její umírající tělo odevšad ze závojů přediva minulých i budoucích životů potrhaných jejím pádem. Nesoudily jí, ani neproklínaly. Ona se skrze jejich černočerné zřítelnice odsoudila sama. Zhasla svou hvězdu na nebi neuváženým sfouknutím plaménku svého života, a tím i života svých ještě nepočatých dětí i v tu chvíli právě zplanělých nadějí na vnoučata svých rodičů. Sevřena v šílených čelistech svěráku bezmocné bolesti. Nebo bolestné bezmocnosti? Někde opodál zaplakalo dítě. Nervy každičké ženy drásající vřískavé tóniny hlasu bezbranného novorozence, který volá svou mámu. Pojednou si z hrůzou uvědomila, že tenhle hlas by poznala mezi tisíci jinými. Byl to hlas jejího nenarozeného dítěte, co měla počít v budoucnu své lásce, svému manželovi. Její výčitky byly nesnesitelné, právě pro svojí nezaplašitelnou a neodvrhutelnou neopominutelnost. Štvou jí jak honící smečka neúnavných vytrvalých chrtů. A ona je tou, jimi od té chvíle, co jsouc pevně rozhodnuta, svou váhu přenesla do toho prázdna rozpínajícího se pod ní, již navždy štvanou laňkou. Kořistí co nikdy a nikde nenalezne úkryt pro neodčinitelný a ničím neospravedlnitelný zločin vůči životu. Svému i svých dětí, kterým vzala právo žít ještě dřív, než jim počalo tepat srdíčko v kolébce jejího lůna. Navždy sama se všemi budoucími následky vyvstavšími v nekonečné řadě z jednoho jejího prvotního, již nikdy neodpustitelného zločinu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ACT s. r. o ACT s. r. o | 2. dubna 2007 v 23:48 | Reagovat

Jedna otázka - Je to vlastní text? připomíná mi hororové podání povídek Stephena Kinga. Ale je to drobet moc odborně lékařské, možná až zbytečně. Jinak ta poetika se mi líbí...

2 Já | 4. dubna 2007 v 16:13 | Reagovat

vlastní není, někde jsem ho našla ;)... má ještě druhou část, ale tu vypráví patoložka, ke které se ta dívka dostane...

3 peace peace | 23. května 2007 v 13:03 | Reagovat

knížka je pravda je to realita ve které žijem a vždycky to tak bude.. peace

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama